Večer rezidenční umělkyně jubilejní sezony České filharmonie byl dle mých dvacetiletých zkušeností nejzajímavějším písňovým recitálem Magdaleny Kožené v Praze. Dramaturgicky objevný a přitom posluchačsky vzrušující. Koncert otevřel Chanson perpetuelle, op. 37, Ernesta Chaussona v komorní verzi, kdy soprán doprovází klavír a smyčcové kvarteto, kterou jsem dosud neznal. Poslední skladatelovo dokončené dílo přednesla paní Kožená s důrazem na každý citový záchvěv. „Chvějí se stromy, na nebi hvězdy zebou, můj milý opustil mě ještě za šera, a srdce moje tajně si vzal s sebou.“ Tak dramaturgicky silný, výrazově apelativní úvod pěveckého recitálu jsem zažil jen několikrát v životě. Od prvních veršů bylo zřejmé, že bude téměř vyprodaný sál účasten mimořádné Události. Velkým vkladem byla hra skvělého projektového smyčcového kvarteta: Daishin Kashimoto (koncertní mistr primů Berlínské filharmonie), Rahel Maria Rilling, pocházející ze známé hudební rodiny (Helmuth Rilling, Sara Maria Rilling), Amihai Grosz (první violista Berlínské filharmonie) a Dávid Adorján (sólocellista DSO). Určitě málo známé byly pro publikum i Stravinského Tři písně pro zpěv, flétnu, violu a klavír na texty Williama Shakespeara, které připomněly, ne naposledy, výročí úmrtí geniálního básníka a dramatika (1616) a kde se skladatel se sobě vlastním nadhledem vyrovnával s odkazem Arnolda Schönberga. V nich se do Prahy vrátil v roli flétnisty dirigent Kaspar Zehnder.
Drtivým apelem, jistě nejen pro mě, byly Drei Lieder der Ophelia aus Hamlet Richarda Strausse, v nichž mohl pianista večera (a šéfdirigent Berlínské filharmonie) sir Simon Rattle rozvinout svůj cit nejen pro spojení slova a hudby, ale i pro doprovod své paní. Zvláště při písni Nesli ho k hrobu na marách bylo těžké i dýchat, aby člověk nerušil posvátnost chvíle. (Zato s dozněním posledního akordu si to vynahradilo, stejně jako celý koncert, několik mohutně kýchajících posluchačů, kteří posvátné doznění hudby úspěšně rušili.) Tečkou před pauzou byly Ravelovy Chansons madécasses, které byly součástí i jejího recitálu v květnu 2013 na Pražském hradě. Tehdy sice měla paní Kožená za sebou speciálního klavírního doprovazeče (Malcolm Martineau), Rudolfinum však nabídlo lepší akustiku, atmosféru a klavír. Jiný byl i cellista (na Hradě hrál Tomáš Jamník). (Mimochodem i tehdy zpívala Kožená dramaturgicky náročnou hudbu – Bartók, Ravel, Haydn.)
Druhá polovina večera byla „tradičnější“ – nejprve Fünf Ophelia-Lieder a Zwei gesänge, op. 91, Johannesa Brahmse. Oféliny písně se v Praze neuvádějí a verzi se smyčcovým kvartetem jsem živě slyšel poprvé. Jak poznám věrnou lásku – Bílý měl rubáš jak sníh z hor – Zítra je Valentina den – Pak na máry ho vložili – On nevrátí se nikdy zpět?, každá píseň byla klenotem, objeveným zázrakem, nicméně musím nekriticky dodat, že díky výkonu pana Grosze jsem se vznesl do hudebních výšin ještě více v opusu 91. (Tak kvalitní hru na violu jsem slyšel naposledy od Gerarda Causseho v nahrávce Berliozova Harolda v Itálii, řízeného Johnem Eliotem Gardinerem.) Drobný přípodotek: jakkoliv hra Simona Rattlea byla velmi kvalitní a nesmírně citlivá, v Brahmsovi bych hlasoval pro decentnější pedalizaci… Po brahmsovském bloku došlo na českou hudbu. Výběr z Říkadel Leoše Janáčka provedla Magdalena Kožená s úsměvnou nadsázkou se svými hudebními přáteli ve verzi pro klavír a klarinet (excelentní Andrew Marriner – první klarinetista London Symphony Orchestra, syn dirigenta sira Nevilla Marrinera). Sestava písní dobrá, vtipné bylo zapojení všech účinkujících do voicebandového sborečku, nástrojové okleštění však přece jen na janáčkovském zvuku trochu ubralo. Naopak velmi dobře zafungovala úprava výběru písní Antonína Dvořáka od Duncana Warda (Má píseň zas mi láskou zní, Široké rukávy, Mé srdce často, Žalo dievča, Když mě stará matka, Struna naladěna) pro hlas, klavír, smyčcové kvarteto, flétnu a klarinet. Byl to pro mě jeden z řídkých příkladů, kdy aranžmá známé hudby je rovnocenné originálu a může přinést i novou kvalitu.
Písňový večer byl výjimečný zpěvem, dramaturgií, ale stejně silně mě upoutalo spontánní muzicírování všech hudebníků. Kvůli tomuto projektu, který zazněl v několika hudebních metropolích Evropy, se sešli skvělí muzikanti a jejich radost se přenesla na každého vnímavého posluchače. Pro hudbu to byl sváteční večer. Pražské rezidence Magdaleny Kožené této sezony přinášejí neobyčejné zážitky. A to obdivovatele této umělkyně čekají ještě dva mimořádné projekty – 24. února v Rudolfinu barokní večer s basilejským orchestrem La Cetra a 28. června v Lucerně její spolupráce s Melody Makers Ondřeje Havelky.
Společenskou tečkou za těžko zapomenutelným večerem bylo oficiální předání Ceny města Brna Magdaleně Kožené jeho primátorem Petrem Vokřálem a připomenutí narozenin Simona Rattlea (19. 1. 1955) Pavlem Smutným, prezidentem Bohemian Heritage Fund, jenž byl mecenášem koncertu.
© Luboš Stehlík, Harmonie
