Zaplněný Velký sál legendární pražské Lucerny v úterý výjimečně neočekával žádnou hvězdu jazzu či pop music, nýbrž operní pěvkyni. Mezzosopranistka Magdalena Kožená vystoupila spolu s Ondřejem Havelkou a jeho bandem Melody Makers.
Ona sama tento projekt, který je součástí její rezidence v rámci sezony České filharmonie, už dříve označila za bláznivý. Hned na úvod večera vysvětlila, že si chtěla také jednou zkusit jiný žánr a nejmírnější variantou se jí zdály písničky Colea Portera, amerického skladatele a textaře z meziválečné éry.
Není první operní hvězdou, kterou zlákal muzikál či crossover. Takové výlety podnikli třeba Renée Flemingová, Thomas Hampson, Anne Sofie von Otterová nebo zcela nedávno tenorista Jonas Kaufmann. Kožená se obzvlášť hlásí k mezzosopranistce Frederice von Stade, která se v 80. letech podílela na nahrávce Porterovy hudební komedie Anything Goes.Výsledky těchto pokusů bývají různé. Často velmi vkusné, ale ani ta nejmuzikálnější hvězda nemůže úplně vypnout silný motor, který má v sobě zabudovaný a který je pro operu nezbytný. Jenže když samovolně naskakuje v jiných žánrech, bývá to úsměvné. A když se ho přece jen podaří stáhnout, tak hlas a zpěv už nemusí být zdaleka tak zajímavé jako u jiných zpěváků příslušného žánru.
Kožená se drží osvědčeného receptu, který velí: přizpůsobit se nejnutnějším rozdílům, ale zpívat po svém, i za tu cenu, že onen operní motor občas zavrčí. A hlavně všechno pojmout s nadhledem, i zpívání na mikrofon nebo hraní na klavír, taneční kreaci v charlestonu Let’s Misbehave nebo pantomimicky ztvárněnou telefonickou hádku v přídavku You‘re the Top.
Pro zkušenou písňovou intepretku navíc nebylo obtížné odlišit různé nálady Porterových písniček, z nichž dále vybrala hity jako Let’s Do It, Love for Sale, Miss Otis Regrets nebo Every Time We Say Good Bye.
Kožená si večer sama uváděla, každou písničku představila a občas přidala i nějaký žert. Ale přece jen bylo znát, že role konferujícího baviče pro ni není tak přirozená jako pro Ondřeje Havelku, jenž měl i vlastní vstupy a rozesmával publikum třeba prezentací svépomocí vyrobených hudebních nástrojů před černošským blues. Orchestr přidal vlastní čísla, v nichž se představili i jeho sólisté.
Večer byl prostě tím, čím bezesporu měl být: bláznivým úletem na začátku prázdnin, sebeironicky sdělujícím, že k uvolněnosti Elly Fitzgeraldové mám jakožto Magdalena Kožená daleko a k angažmá na Broadwayi by to také asi nestačilo, ale proč si na úrovni nezažertovat.
© Věra Drápelová
