Tento rozhovor vzniká v momentě, kdy se chystáte na mimořádně rušnou sezonu naplněnou řadou rezidencí. Nejdřív se vydáte na evropské turné s Mitsuko Uchidou, abyste společně prozkoumaly písňový repertoár. Na recitálech jste pravidelnými partnerkami. Čím to je, že Vaše spolupráce tak výborně funguje?
Na Mitsuko mám nejraději, tedy pokud nehovořím o jejím talentu a kráse projevu, že miluje dlouhé přípravy. Často spolu zkoušíme s předstihem jednoho či dvou let, než je konkrétní projekt připravený, a to nám dává mnohem větší svobodu. Také to znamená, že se lépe známe jako hudebnice, a to je důležité, protože vztah mezi zpěvákem a jeho doprovazečem je velmi těsný. Sama jsem studovala klavír, než jsem se začala věnovat studiu zpěvu; dokážu skutečně ocenit hru na klavír a vím, nakolik je v těchto písních významné vybudovat souznění.
Program, který jste vybraly, je stylově velmi rozsáhlý: od Schumannových temných Básní královny Marie Stuartovny ke Kabaretním písním Schönbergovým, přes Dvořáka a Wolfa. Jak jste vybíraly?
Je to vždy kombinace toho, co bych já ráda zpívala, co by Mitsuko chtěla hrát a toho, co je nám oběma blízké. Například jsme věděly, že chceme do programu zařadit nějakého Schumanna, a písně Marie Stuartovny jsou velmi výrazným pozdním Schumannem: tak prosté, docela statické s jednoduchými podkreslujícími akordy, ale zároveň mají neuvěřitelnou sílu, jsou dramatické a smutné. Měly jsme pocit, že nebude snadné je připravit; byla to výzva, kterou jsme chtěly přijmout. Miluji písně Huga Wolfa. Před šesti nebo sedmi lety jsem zpívala některé z jeho jednodušších písní; říkala jsem si, že nazrál čas zabývat se dalšími. Texty některých z nich jsou opravdu velmi hluboké s téměř wagneriánskou texturou.
Protože Mitsuko velmi stála o to pustit se se mnou také do českého repertoáru, zvolili jsme Dvořákovy Milostné písně; jsou mladé, svěží a v porovnání s ostatními písněmi vnášejí do programu jinou barvu. A konečně, chtěla jsem do programu po vší té šíleně romantické hudbě zařadit něco lehčího, něco pro zasmání. Schönbergovy Kabaretní písně jsou úžasná, vzrušující směs, protože v sobě mají lehkost, ale zároveň doprovod zkomponovaný jedním ze skvělých skladatelů své éry.
Dalším očekávanou rezidenční událostí je komorní projekt, v němž bude hrát Váš manžel Sir Simon Rattle a členové Berlínských filharmoniků. Jak tento komorní ansámbl vznikl?
Ten nápad se vlastně zrodil ve Wigmore Hall. Když mě zvali jako rezidenčního hudebníka, říkali, že nemají zájem jen o recitál, ale také o komorní hudbu a možná i něco scénického. Dokonce i další města, ve kterých jsme měli vystoupit, akceptovala tyto mé bláznivé nápady! Je fantastické podílet se na něčem takovém, protože pro zpěváky je čím dál tím obtížnější dostat se ke komornímu souboru. Publika pro písňové večery bohužel stále ubývá, a proto mají pořadatelé obavy pouštět se pravidelně do takovýchto akcí.
Váš program s komorním souborem obsahuje hodně českého repertoáru. Přiblížíte ho trochu?
Představíme několik Dvořákových písní, které specielně pro tento soubor a tuto příležitost zaranžoval anglický skladatel a dirigent Duncan Ward. Na jeho nová aranžmá se velmi těším. Budeme hrát také Janáčkova Říkadla, která jsem našla v úpravě pro hlas, klavír a klarinet, což je svým způsobem rarita. Každý zná Říkadla v jejich konečné sborové verzi, ale první Janáčkovy skici jsou pro klarinet a klavír. Téměř nikdy se takto neprovádí.
V průběhu února a března 2016 budete na turné s barokním orchestrem La Cetra pod taktovkou Andrei Marcona. S jakými očekáváními vstupujete do tohoto projektu?
Je to úžasný repertoár a úžasný barokní soubor. S Andreou Marconem jsem pracovala několikrát, jsme hudebně naladěni na stejnou vlnovou délku. Spolupráce s ním je vždy mimořádně inspirující a zábavná. Toto bude také dost výjimečný projekt; poloscénická produkce v režii Ondřeje Havelky, při níž zazní kromě Monteverdiho také velmi moderní hudba...
Ano, zaujalo mě zařazení Beriovy skladby Sequenza III. Zdá se Vám přechod mezi ní a barokním repertoárem zajímavý?
Pracujeme na tom, jsem si jistá, je tam určitý geniální prostor. Nechci mnoho prozradit předem, bude to překvapení, velmi vzrušující. Je to hodně práce, ale bude to stát za to.
S Ondřejem Havelkou se potkáte znovu příští rok v červenci, tentokrát ale budete pro změnu vystupovat se jeho big bandem Melody Makers s programem hudby 20. a 30. let minulého století. Vím, že to je hudba, kterou ráda posloucháte ve svém volném čase, ale to, že ji teď budete sama zpívat, je pro Vás netypické.
Je to tak. Za normálních okolností nemám ráda crossover, ani když se operní zpěváci pokouší zpívat v jiném stylu. Vždycky mi to zní trochu nepřirozeně, i když někteří klasičtí hudebníci to dělají dobře. Povzbudilo mě ale, když jsem slyšela, že zpěvačka Frederica von Stade, kterou obzvlášť obdivuji, nahrává CD se skladbami Colea Portera; zpívá jeho písně stejným způsobem jako klasiku, což mi připadá jako příjemný přístup. Takže se nebudu pokoušet znít jako jazzová zpěvačka; místo toho bych ráda ty písně zazpívala prostě tak, jak normálně zpívám. Samozřejmě s každým novým stylem je třeba se něco naučit. S bandem pracuji například na swingových rytmech, jak jsou zapsány v taktech. Samozřejmě je třeba zpívat tak, aby lidé rozuměli každému slovu, jinak to vyzní příliš operně. Hlavní myšlenkou je ale představit tuto hudbu tak, jak ji cítím já.
Ondřej taky tancuje. Budete tancovat i Vy?
Možná tam bude nějaká drobnost, ale určitě se nebudu pouštět do ničeho velkého!
Přejděme do osobnější oblasti. Jak se Vám daří skloubit takovou řadu rezidencí s rodinným životem, zvlášť když nejmladší z Vašich tří dětí má teprve 14 měsíců? Sama jsem matka a jsem opravdu v úžasu nad tím, co všechno zvládáte!
No, není to lehké! Vždycky si říkáte „Ach jo, měla bych být víc se svým dítětem“, a tohle je skutečně náročný rok. Na tyto rezidenční projekty jsem už dlouho angažována a teď se snažím propojit je se vším dalším, co chci dělat, a dělat to se třemi dětmi je složité. Musíte zkrátka velmi efektivně plánovat svůj čas. Takže pokud máte vyhrazeny dvě hodiny na zkoušku, nemůžete během nich brát telefony a zkrátit čas na hodinu a půl, protože byste na to doplatila. Musíte být na sebe přísná.
Pro Vaše děti může být těžké vyrůstat v tak velmi muzikální domácnosti. „Vzděláváte“ je doma v hudbě aktivně?
Snažíme se je přivést k hudbě a moji starší synové hrají na hudební nástroje, ale já v tomto ohledu nejsem ctižádostivou matkou. Stát se hudebníky není pro mé děti „nutnost“; ráda je podpořím v jakémkoliv zájmu; vlastně si někdy říkám, že by bylo dobré, aby někdo z nich dělal něco užitečnějšího, aby se třeba stal právníkem nebo uměl opravit moje kolo! To znamená, že jim chci pomoci zamilovat si hudbu jako posluchač nebo amatérský muzikant, aby tato radost byla součástí jejich života. Nejdůležitější ale je, aby to nedělali jako povinnost, ale protože je to baví.
Ve Velké Británii se debatuje o tom, jaké místo má mít hudba ve školních osnovách. Jaký je Váš názor na důležitost hudby v rámci širšího akademického vzdělání?
Jsem velkým příznivcem hudební výchovy, a ne vždy se nutně musí jednat o hudbu klasickou. Například moji synové mají skvělého učitele hudby, který jim přináší nejrůznější věci: zpívají Beatles a nedávno připravili vlastní divadelní představení Kouzelné flétny, které všechny děti nadchlo, a to i ty, které by za normálních okolností řekly, že klasickou hudbu nesnášejí. Takže podle mě je důležité ukázat mladým lidem všechny druhy hudby a to, co se jim líbí, pak rozvinout hravým a zajímavým způsobem. Ale ano, myslím si, že hudba, stejně jako ostatní druhy umění, by měla být na školách být, protože přináší jiný druh kreativity. Všichni víme, že jisté části mozku jsou aktivní při matematice, zatímco jiné využíváme na hudbu nebo malování. Takže je to velmi důležitý trénink pro mozek, emoce i znalosti.
Můžete se na závěr rozhovoru zamyslet nad tím, kde se právě teď nacházíte? Mohla by Vaše kariéra obsahovat více vzrušení nebo pestrosti, než tomu je v tomto okamžiku?
Ať už bych ve svém životě postrádala cokoliv, určitě to není pestrost! Ne. Dokud je člověk mladý, přemýšlí pořád o tom, co chce dělat příště, a s kým. Já se myslím nacházím v okamžiku, ve kterém se můžu věnovat projektům, ve kterých se cítím šťastná; nepotřebuji už sama sobě něco dokazovat a věřím, že je to odměna za všechnu tu práci, kterou je třeba odvést na začátku. Vzpomínám si, že když mi bylo přes dvacet, nic nebylo důležitější než to, co budu dělat příště. Teď mám rodinu, která je samozřejmě tou nejdůležitější věcí, a navíc jsem v pozici, kdy mohu dělat, co se mi líbí, kdy se mi líbí a s kým se mi líbí, a to je prostě báječné!
© Charlotte Gardner
