Magdalena Kožená sotva popadá dech: Vyskytla se nějaká dětská bolístka, a ta se musela ještě uchlácholit. Mezinárodně uznávaná mezzosopranistka je doma v Berlíně-Schlachtensee především matkou tří dětí – zejména když otec a manžel Sir Simon Rattle není právě nablízku.
Paní Kožená, narodila jste se do hudební rodiny?
Ne, vůbec ne – můj otec byl matematik, maminka bioložka. Nedokážu vysvětlit, proč jsem se už jako dítě tak nadchla pro hudbu. Kde to jen šlo, poslouchala jsem ji – z desek, v rozhlase, v televizi. Učitelka ve školce hrála na klavír a můj největší sen byl stát se klavíristkou.
Dokážete si ještě vzpomenout na svou první návštěvu koncertu?
S rodiči jsem opravdu nikdy na koncertě nebo operním představení nebyla. Ale vždycky mě podporovali. Můj první operní zážitek byl s dětským sborem v Janáčkově opeře v Brně. Tam jsem totiž už spoluúčinkovala. Aby rodiče něco pro mé nadšení udělali, strčili mě do dětského sboru opery. Bylo tam přísné vedení, ale to mi nevadilo, protože jsem se už jako dítě mohla na jevišti úplně pohroužit do nejúžasnější operní hudby. Stála jsem uvnitř toho zvuku – to byl úžasný zážitek!
Cvičila jste dobrovolně?
Se mnou to bylo úplně jinak než s našimi dětmi – syna Jonáše musím ke cvičení na kontrabas neustále něčím motivovat. Já si jako dítě moc neužila spolužáků ani si příliš nehrála s kamarády, pětkrát týdně jsem měla zkoušku dětského sboru, a nadto jsem horlivě cvičila na klavír – pro jiné zájmy mi moc času nezbývalo. Maminka mě musela pořád napomínat: „Pojď už jíst a zavři konečně to piáno!“
Tatínek Vám umřel, když Vám bylo jedenáct. Jak ten tragický zážitek změnil Váš život?
Myslím, že jsem zkrátka dřív dospěla – a vždycky jsem se snažila skrývat své city. Hudba mi neobyčejně pomohla zachovat si vlastní svět a neutápět se ve smutku. Navíc jsem tenkrát musela převzít zodpovědnost za mladší sestru, abych mamince ulehčila. Snadné to nebylo.
Odkud přišel impuls, že jste se rozhodla studovat zpěv?
Budete se smát, ale pomohla náhoda. Zpěv jsem sice vždycky měla moc ráda, jenže v dětském sboru mi pořád říkali: „Ano, jsi dobrá zpěvačka do sboru, ale nic dalšího bychom ti neradili.“ – takže na sólovou kariéru ani pomyšlení. Těsně před přijímacími zkouškami na obor klavír na konzervatoři jsem se ale zranila při sportování, zlomila jsem si obě ruce a termín zkoušky pro mě padl. Tak jsem se prostě rozhodla to zkusit se zpěvem, ze sboru jsem – trochu ze vzdoru – odešla, a na základě zvláštního povolení jsem mohla v Brně studovat.
Jak toto školení zpětně hodnotíte?
Co považuju za velice pozitivní bylo, že v tehdejším socialistickém systému opravdu existovala rovnost šancí. Stejně dobré vzdělání pro všechny. Ale také velmi přísné. Pochvala vlastně neexistovala, vždycky jsem slyšela jen: „Nejsi dost dobrá.“ Hodně mě to stresovalo, mému sebevědomí to neprospělo a jen to zvýšilo moji trému. Později jsem musela hodně pracovat na tom, abych se jí zbavila.
V centru Vaší umělecké činnosti stál po všechna léta Bach. Z čeho pochází nadšení pro jeho hudbu?
Bach a Debussy vskutku jsou moji milovaní skladatelé – týkalo se to už klavírních začátků. Na Bachovi miluju kontrapunkt, jeho hudba mi dělá dobře, poskytuje mi pocit jistoty, že jsem součástí celku. Samozřemě má krásné árie i Händel, s bohatou ornamentikou, snadno se tak stanete hvězdou večera. Ale k mojí životní filozofiii se úplně nehodí. Nesedí mi, když mám být jako sólistka důležitější než celek. Bach dělá prostě zpěváka skromným.
Jedním z Vašich nejnovějších úspěchů se mezitím stal Strauss, Octavian v Rosenkavalierovi v Baden-Badenu. Parádní role pro mezzosoprán – a přece: netoužíte jako mezzosopranistka po velkých sopránových rolích?
Ach, to je dilema každé mezzosopranistky, že nemáme srovnatelně velký výběr – jako Jenůfa nebo Káťa Kabanová určitě na jevišti nikdy stát nebudu. Na druhé straně stejně nejde za kariéru zvládnout zpívat úplně všechno. Raději tedy zůstanu rozumná a nebudu se chtít stát sopránem. Člověk by měl být šťastný z toho, co může, a netrápit se nad tím, co není možné.
Jste oslavována publikem na celém světě, ale umělci se často cítí nedokonalí. Jak jste sama na sebe přísná?
Velmi přísná… někdy až moc – ale pořád se přitom učím. Ta přísnost, velký tlak, sedí prostě hodně hluboko. Znamená to dlouhou cestu učení, aby v okamžiku koncertu člověk dělal jen to, co právě má. Není dobře se tolik stresovat. Důležité je hlavně, aby zůstala radost, ano radost je to nejdůležitější! Tak se pomalu učím, že když zrovna nejsem úplně spokojená, si musím taky umět říct: Hele, nebylo to tak zlé, dala jsem dneska to nejlepší, co jsem mohla. V zásadě je to stejně se zpíváním jako se životem, obojí je „never ending learning“.
Ve Vašem aktuálním itineráři stojí Budapešť, Vídeň, Paříž; Váš manžel cestuje kolem celé zeměkoule. To je skoro k zešílení… jak se to slučuje s rodinným životem?
To doslova souhlasí, je to k zešílení!!! Je opravdu neobyčejně těžké najít rovnováhu. Máme ale to štěstí, že můžeme plánovat na řadu let dopředu. Můj manžel Simon dětem věnuje hodně času, protože co jsme od samého začátku nechtěli, byla rodina, v níž děti vyrůstají bez rodičů a ve které se říká: „Tatínek někde diriguje a máma tu taky není.“ Přirozeně se čas od času sama sebe ptám: „Jsem dobrá matka?“
A jak zní odpověď?
Být perfektní doma i na jevišti, to nejde. Protože jsem nechtěla naše děti přenechat chůvě, brala jsem je skoro pořád s sebou. Chlapci už teď chodí do školy, tak se mnou jezdí malá. Někdy je to pro mě docela náročné a vyžaduje to hodně energie, ale je to strašně důležité. Nejtěžší je na tom, že je třeba si hodně povídat. S neklidným spánkem a nedostatkem spánku se člověk vyrovná, ale děti chtějí pořád slyšet maminčin hlas, to ony vládnou, kladou otázky a chtějí cítit, že tu máma je. To je skutečný problém, když pak musím jít na jeviště a zpívat velkou roli.
Jako umělkyně teď nejste vázána jen k jednomu jevišti, díky globalizaci a mezinárodním spojením jste přítomná na celém světě – je to pro umělkyni spíš šance, nebo riziko?
Co vidím jako velkou šanci je, že dnes má prakticky každý, aniž by musel platit drahé vstupné, v médiích nebo online přístup ke klasické hudbě. Opera v televizi, přenosy z Metropolitní opery v kinech, koncerty Berlínských filharmoniků na laptopu – to jsou úžasné možnosti. Co se mi vůbec nelíbí, je to, že člověk jako osoba je v internetu tak obnažený. Ať dělá cokoliv, všecko je najednou veřejné, okamžitě se to komentuje a kritizuje, a to způsobuje velký tlak. Vedu také debaty se svou agenturou, která mi radí, abych si založila facebookovou stránku, protože to prostě dneska je potřeba a umělec se tomu stěží může bránit.
Přesto jste se Vy ani Váš manžel na titulních stránkách společenských deníků ještě neobjevili – vyhýbáte se třpytu a pozlátku?
To jsou jiné způsoby kariéry, nikdy mě to moc nelákalo. A člověk si rozhoduje sám, kam až chce jít – i když mě agentura někdy nutí k většímu nasazení PR. Mně je ale milejší trávit čas se svou rodinou než sedět v nějakém studiu při fotoshootingu.
Pro hamburský magazín Concerti v květnu 2015 napsala Dorothe Fleege
V originále je k dispozici zde
Z němčiny přeložila Vlasta Reittererová
