Boris Klepal
„Úžasné a úžasnoucnější,“ vydechla by možná Alenka, kdyby se místo v kraji divů nebo za zrcadlem ocitla v jízdárně zámku ve Valticích. Nově zrekonstruovaný sál impozantních rozměrů včera slavnostně otevřel závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae. S Emanuelle Haïm a jejím souborem Le Concert d’Astrée vystoupila patronka festivalu Magdalena Kožená.
O koncerty Magdaleny Kožené je vždy obrovský zájem a jinak tomu nebylo ani tentokrát. Pravděpodobně se jednalo o nejrychleji vyprodanou událost letošního ročníku festivalu, lístky se pořizovaly s půlročním předstihem. K zájmu o samotnou pěvkyni ale tentokrát jistě přistupovala i zvědavost, kterou vzbuzovalo samotné místo konání. Jízdárna valtického zámku byla součástí obsáhlé rekonstrukce, spolu s ní se jí dočkalo i zámecké barokní divadlo a zahradníkův domek. Divadlo na oficiální otevření ještě čeká, všechny tři objekty jsou součástí Národního centra divadla a tance, které s nimi získává ve Valticích mimořádné zázemí. Sama jízdárna ohromí už svými rozměry, sál má na délku nějakých 80 metrů, šířku odhaduji na 35. Bez stupňovitého hlediště a s nízkým pódiem její velikost ještě víc vyniká, působí dojmem malého uzavřeného náměstí. Jak bude v takové hale zaplněné publikem znít komorní soubor starých nástrojů a jeden lidský hlas? Tuto otázku si kladli zřejmě všichni, kdo se na včerejším koncertu jakýmkoliv způsobem podíleli.
Během vystoupení samozřejmě nebylo možné přecházet z místa na místo, ale tentokrát mě to mrzelo. Vyzkoušet si poslech z různých částí sálu bylo neobyčejně lákavé a občas jsem při koncertu – navzdory jeho skvělé úrovni – v myšlenkách zabíhal k posluchačům v zadních řadách a zkoušel si představit, co asi slyší oni. Ke mně doléhal srozumitelný, čistý zvuk s minimálním dozvukem a v přiměřené intenzitě odpovídající níže naladěným a proti dnešku méně zvučným nástrojům minulosti. Dotazováním jsem zjistil, že tomu tak prý bylo i vzadu, což mě příjemně překvapilo. Po příchodu do poloprázdného sálu, v němž se tloukl ode zdi ke zdi hovor přítomných posluchačů, jsem měl dojem, že vzadu musí vzniknout jen málo srozumitelná zvuková koule. Pokud můj nereprezentativní vzorek respondentů nelhal, nestalo se tak.
Emmanuelle Haïm založila svůj soubor Le Concert d’Astrée v roce 2000. Vyváženost emocionálního a intelektuálního přístupu k hudbě možná načerpala od Williama Christieho a Simona Rattlea, s nimiž předtím spolupracovala jako hráčka continua a asistentka. S Magdalenou Koženou přivezli program z francouzské hudby 17. až 18. století, tedy od raného po pozdní baroko. Tématika byla milostná, dívala se na lásku a vztahy z mnoha úhlů – dovedu si představit, jak by z mnohostranného nahlížení na jedno téma dokázali postavit album Bob Dylan nebo Joni Mitchell ve svých nejlepších obdobích. Nicméně v našem barokním nahlížení byla mnohost podob lásky nakonec zkoncentrovaná do příběhu Médey, která si ve vztahu s Iásónem prožila vlastně úplně všechno – od prudkého zamilování, přes manželství a děti až po zradu, opuštění a pomstu. Program byl sestaven z několika bloků, které postupně směřovaly ke svému zastřešujícímu tématu.
Le Concert d’Astrée přijeli v komorním obsazení, dvoje housle a flétnu podporovalo tříčlenné kontinuo sestávající z loutny, violy da gamba a cembala, od nějž provedení vedla Emanuelle Haïm. Soubor hrál energicky, s důrazem na střídání afektů, do popředí se mi ale stále dralo především melodické cítění, krásné legato a smysl pro frázování. Dlužno říci, že si v tomto směru hudebníci dobře rozuměli s projevem Magdaleny Kožené a proplétání jejího hlasu v áriích s obligátními nástroji bylo prostě okouzlující. Právě tyto vypracované detaily ve výrazu bývají závažím, které překlopí úroveň interpretace od dobré k mimořádné. A včera jsme si ji užili zcela bez kompromisů.
Program zahájila trojice skladeb Jeana-Baptisty Bésarda a Michela Lamberta. Jejich tituly Má drahá, když tvá duše (Bésard) – Každodenní pohrdání – Stín mého milence (Lambert) už samy o sobě nastiňují jakýsi příběh od okouzlení ke zklamání. Magdalena Kožená zpívala „divadelně“, gesta a mimika se přidávaly k pěveckému výrazu, s nímž vytvářely komplexní a konzistentní celek. První instrumentální intermezzo tvořily Tatarský pochod a Sarabanda Marina Maraise. Le Concert d’Astrée se ukázali jako svébytný a soběstačný soubor, koncert na náboji a přitažlivosti neztrácel vůbec nic. Magdalena Kožená do ansámblu při svých výstupech vlastně zapadala jako další člen navzdory tomu, že jí publikum pochopitelně věnovalo zvýšenou pozornost. Árie z Rameauovy opery Castor et Pollux navázala na Maraise prakticky bez přerušení a vytvořila s ním druhý uzavřený blok programu. V následující Passacaille (opět Marais) vystoupila do popředí vyrovnaná kvalita prvních a druhých houslí.
Vrcholnou část programu nazvaného Zrazená Médea zahájila árie Co stojí má láska. Pochází z opery Médea Marca-Antoina Charpentiera, s nímž jsme dospěli k titulní hrdince večera. Árie ji zastihuje ve chvíli klidnějšího, byť neradostného uvažování, které jako by bylo přípravou pro uvedení celého příběhu. Napětí vystupňovala ještě instrumentální Chaconne Jeana-Marie Leclaira, příležitost v ní dostala především příčná flétna. Po ní následovala sólová kantáta Médea Louise-Nicolase Clérambaulta, v níž se do patnácti minut zkoncentroval celý příběh, který k nám dosud přicházel v útržcích pocitů a malých, jednotlivých dramatech. Čtyři recitativy a čtyři árie gradovaly od dramatického setkání Médey s Iásónem v Kolchidě, přes něžnou, láskyplnou část až k exaltovanému vzývání podsvětí a zběsilou pomstu. Ve čtvrthodině se nakumulovalo nejen velké drama jednoho mytického života, ale také výrazově všestranné pěvecké umění Magdaleny Kožené završené efektními koloraturami, kterými francouzské baroko proti italskému přece jen poněkud šetří – více si všímá textu a deklamace. Výslovnost a práce s textem ovšem také patří k silným stránkám pěvkyně, program byl sestavený bezvadně.
Koncertu předcházelo několik slavnostních proslovů a zdravic, ať už pro zrekonstruovanou jízdárnu nebo pro festival. Všichni řečníci byli uměření, ceremonie proběhly svižně a neproměnily začátek v otravné čekání, kdy už koncert konečně začne – díky za to. Vlastně za celý ten zážitek díky, takových koncertních večerů si posluchač mimo kulturní metropole příliš mnoho neužije.
Zrazená Médea – Médée trahie. Francouzské dvorské písně, kantáty a instrumentální skladby 17. a 18. století. Jean-Baptiste Bésard: Ma belle, si ton âme, Michel Lambert: Vos mespris chaque jour, Ombre de mon amant, Marin Marais: Svita na cizokrajný způsob (Marche Tartare – Sarabande – La Tartarine), Jean-Philippe Rameau: Tristes apprêts (árie Télaïre z opery Castor et Pollux), Marin Marais: 2. suita g moll (Prélude – Sarabande – Gigue – Gavotte – Plainte – Passacaille), Marc Antoine Charpentier: Quel prix de mon amour (árie z opery Médée), Jean-Marie Leclair: 2. hudební osvěžení (Ouverture – Sarabande – Badinage – Chaconne –Tambourins), Louis-Nicolas Clérambault: Kantáta Médée. Le Concert d’Astrée, umělecká vedoucí Emmanuelle Haïm, Magdalena Kožená – mezzosoprán. 25. června 2015, Valtice, zámek, jízdárna. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
