Středeční recitál Magdaleny Kožené na Pražském jaru byl dlouho dopředu vyprodán a opravdu nezklamal. Za doprovodu klavíristky Mitsuko Uchidy přednesla nejslavnější česká pěvkyně Mahlera, impresionismus i klasickou francouzskou avantgardu.
Začala dvěma částmi Mahlerova cyklu Chlapcův kouzelný roh, které byly skvěle technicky zvládnuty, ale působily přece jen trochu monotónně. Mnohem přesvědčivěji vyzněla existenciální naléhavost Mahlerových Písní na texty Friedricha Rückerta, které zazněly jako třetí bod programu. Jeho druhé číslo, Debussyho Tři Bilitiny písně, pozval posluchače do francouzského světa barevných přeludů a odstínů - a druhý Debussyho cyklus, Zapomenuté arietty, kterým se začínalo po přestávce, zanechal ještě silnější dojem. A vrcholem pak byly Messiaenovy Básně pro Mi. Hudba, kde se zajímavě střetává intelektuální skladatelský přístup a expresivní výraz, což částečně platí i o Debussym, je po mém soudu velkou doménou této pěvkyně.
Magdalena Kožená jinak vystupovala nejen s o něco tmavším barevným přelivem na vlasech - ale překvapila zejména tmavším témbrem svého hlasu. Ten má stále skvěle technicky zvládnutý, takže i při malém objemu zní plně a výrazně. Publikum reagovalo velmi srdečně a koncert uzavřela trojice přídavků. Schumannova píseň Nussbaum zněla posvátně krásně a leckdo pak rád odpustil i to, že v jediném česky zpívaném kusu, v Janáčkově Lavečce, nerozuměl ani slovo.
Bylo už víckrát řečeno, že slavnou klavíristku Mitsuko Uchidu by bylo skvělé slyšet v sólovém recitálu a že je velký luxus, pokud účinkuje jen jako doprovázející klavíristka. Magdalena Kožená ji naopak označuje za mimořádnou bytost, se kterou je zvláštní radost vystupovat. A nedivím se. Uchida předvedla v Rudolfinu unikátní ukázku hudební submisivity, kterou snad může zvládnout jen rodilá Japonka. Cele nechala vyniknout pěvkyni, málem by se zdálo, že tam není - a přesto klavír celou dobu organicky a živě celkový dojem umocňoval.
Magdalenu Koženou bylo příjemné slyšet v tomto francouzskomahlerovském repertoáru ještě z jiného důvodu. Dva její nejsledovanější projekty poslední doby, tedy Carmen v Salcburku a Biblické písně s Berlínskou filharmonií, jsou superprestižním vrcholem kariéry. Zároveň v nich jde silně mimo svůj hlasový rejstřík a osobnostní dispozice, a musí party hodně přizpůsobovat jen sama sobě. Tyto projekty lze ocenit, zároveň budou vždy vyvolávat debaty a kontroverze jako příliš alternativní. O to krásnější bylo slyšet Koženou v repertoáru, který jí vedle baroka tak bytostně sedí.
