Petr Veber / 21. 1. 2019 / KlasikaPlus.cz
Písňový recitál Magdaleny Kožené je v Praze vždy událostí. Ten nedělní s díly Roberta Schumanna, Hugo Wolfa, Antonína Dvořáka a Arnolda Schönberga, ve kterých ji doprovázela Mitsuko Uchida, byl navíc prologem k červnovému 24. ročníku festivalu Concentus Moraviae. Pěvkyně je po léta jeho patronkou.
Bylo to ve Dvořákově síni pražského Rudolfina zase po nějaké době setkání s dokonalým uměním komorního zpěvu. A tak trochu rovněž ohlédnutí a rekapitulace. Schumannův písňový cyklus Básně královny Marie Stuartovny připomněl jiný jeho cyklus – Láska a život ženy, který Magdalena Kožená natočila na svou první desku vydanou v roce 1995. A stejně tak zařazení Dvořákových Písní milostných provázela vzpomínka na její první recitálové CD vydané firmou Deutsche Grammophon před devatenácti lety a ověnčené pak Cenou časopisu Gramophone; tam zaznívá cyklus českého klasika za doprovodu pianisty Grahama Johnsona. Písně milostné později zpívala za doprovodu klavíristy Malcolma Martineau a nakonec v roce 2014 při zahájení Roku české hudby ještě s Českou filharmonií – v nové instrumentaci Jiřího Temla.
Čtyři položky letošního večera byly čtyřikrát různě nasvícenou jednou tváří umělkyně. Tou první byl německý romantismus, o dvě hodiny později v celkové formě večera zaokrouhlený do symetrie druhým z přídavků, Schumannovou kouzelně jemnou písní Der Nussbaum – Ořešák. Tou druhou byl mnohotvárný pozdní romantismus Hugo Wolfa. Třetí výrazovou polohu určily Dvořákovypoetické písně na české básnické texty. A čtvrtou rané Schönbergovy písně na pomezí klasiky a kabaretu.
Doprovod, jak ho do společného výsledku vkládala Mitsuko Uchida, o dobrou generaci starší britsko-japonská umělkyně, byl jedním slovem báječný, ideální. To znamená do detailů propracovaný, podporující zpěv a v některých momentech zároveň citlivě vystupující, na chvíli strmě přebírající iniciativu či samostatnost a pak zase ustupující do pozadí… Doprovod neschematický, živý, plnohodnotně klavírní, v neustálém dialogu s pěveckým partem, s dikcí, náladou a významem slov.
Od Hugo Wolfa z pěti desítek jeho písní na slova Eduarda Mörikeho vybrala Magdalena Kožená ve volném řazení jedenáct. Nejde o žádné miniatury, vesměs mají naopak docela velké rozměry, programový blok měl přes čtyřicet minut. Mörike psal verše s nejrůznějšími náměty, tématy i formami, přinejmenším v druhé polovině převládaly klidnější, lyričtější. O to víc kontrastovala poslední píseň – Abschied, Rozloučení: pikantní scénka o tom, jak byl rozmarným kopancem „do tamté jeho zadní věci“ shozen ze schodů recenzent. Končí v rytmu veselého valčíku. Byla tehdy tato básnická a hudební ironie namířena proti Eduardu Hanslickovi? Ať už tak, nebo jinak, oběma interpretkám se podařilo po všech posmutnělých i nadějnějších písních vystihnout s nefalšovaným potěšením i tuto taškařici - burleskní, výsměšnou, ale ne zlou.
Stejně jako u Hugo Wolfa, i v případě Dvořákovy hudební poezie (a poezie básníka Gustava Pflegera Moravského) se Magdalena Kožená neomylně dokázala v každém okamžiku udržet u toho nejvhodnějšího způsobu vyjádření obsahu, v nádherném souladu melodie, dynamiky, tempa, výslovnosti a rozechvívání tónů. Dozrála zase dál, do její upřímné interpretace se dostává ještě víc klidu, okouzlení a pochopení. Vládne hlasem v plném rozsahu, v široké dynamice, ovládá umění interpretovat obsah slov ruku v ruce s hudebním obsahem, krásně klouže po tónech bez ostrostí a nedokonalostí, uchovává si svůj témbr a typické znaky pěvecké řeči, podle nichž je rozpoznatelná i se zavřenýma očima po pár slabikách. Písně milostné byly okouzleně komorní, nesmírně intimní. A klavírní doprovod – s několika takty nebo jen figurami předehry a pak s dlouho drženými doznívajícími posledními tóny - každou z nich dotvářel do kouzelně poetického výrazu.
Od Schönberga zazněl ne zcela typický repertoár – písně či kuplety, které napsal na samém začátku 20. století pro potřeby berlínského kabaretu Überbrettl, kde v té době pracoval jako hudební ředitel. Autory textů byly různé více či méně kontroverzní osobnosti, známé ze společnosti svými extravagantními zájmy či přímo svou satirickou literární tvorbou. Sadu několika humorných písní Magdalena Kožená a Mitsuko Uchida podaly s neodolatelným nadhledem. Některé byly bližší dobové klasice, některé se od ní vzdálily víc. Nejvíc ta poslední, Pomalý valčík, v jejíž první sloce se pěvkyně k potěšení publika uvolnila k nápodobě výrazně charakteristické německé výslovnosti a hlubokého, skutečně „kabaretního“ hlasového rejstříku.
Široké rozpětí výrazu od ztišené lyriky po lehce vulgární dikci, od romantismu k civilismu, od introvertní měkkosti po extrovertní hlasitost vytvořily z koncertního večera mistrovskou ukázku zralého, pokorného, technicky i výrazově suverénního interpretačního umění, které Magdalenu Koženou – a stejně tak ostatně její hvězdnou pianistku – právem umísťuje právě tam, kde na světové scéně je: na špici.
