Věra Dápelová / iDnes, 27. září 2019 17:55
Magdalenu Koženou zná naše publikum z různých koncertních projektů. Vidět ji na jevišti, a dokonce v jedné z hlavních roli nové opery, však vyžaduje cestu do zahraničí, v tomto případě do Bruselu.
Bruselské divadlo La Monnaie na začátek sezony zařadilo novinku francouzského skladatele Pascala Dusapina Macbeth Underworld (Macbeth v podsvětí). Čtyřiašedesátiletý skladatel už pro bruselský operní dům napsal svá dřívější jevištní díla Medeamaterial a Penthesilea. O jeho postavení v současném hudebním světě svědčí fakt, že letošní Salcburský festival mu věnoval samostatnou koncertní sérii.
Opera Macbeth Underworld, jejíž anglické libreto napsal shakespearovský znalec Frédéric Boyer, vychází z původního dramatu, ovšem není jeho hutným převyprávěním do operního jazyka způsobem, jakým to kdysi učinil Giuseppe Verdi. Vlastně to vůbec není reálný příběh. Spíš se jedná o volný sled hororových obrazů líčících noční můry, které pronásledují vražednický manželský pár v podsvětí či v pekle.
Ti dva jsou mladí a stále se opravdu milují, a do šíleného kruhu zločinu sklouzli víceméně shodou tragických okolností – to chtěl Dusapin nejspíš zdůraznit, jenže v tom současně spočívá i hlavní problém díla. Děj v pravém slova smyslu totiž chybí, v opeře nevystupují (na rozdíl třeba od Verdiho) ani ostatní postavy dramatu, kromě Macbetha a jeho ženy se u Dusapina objevují už jen duch a malý chlapec, zastupující oběti, tři čarodějnice a také Shakespearovy figury, které u Verdiho chybí: dveřník, vnášející do díla tragikomický prvek, a královna čarodějnic Hecate, jež pronáší prolog opery.
A protože příběh chybí a z tohoto ohledu tedy nic nového opera nepřináší, nezbývá než se spolehnout na účinek hudby a obrazů. Devadesátiminutová, bez pauzy hraná inscenace, kterou režíroval Thomas Jolly, je laděna pouze do černé a bílé barvy, a jen občas „prosvícená“ trochou krvavě červené. Na točně defilují různé konstrukce, nejnápadnější jsou uschlé stromy, symbolizující pověstný Birnamský les. Jako v šíleném snu se však vynořují i další motivy – obrysy zámku a komnaty, hostina (či spíše pekelný rej), dopis či dýka.
Malý houpací koník, ale i postava dítěte mohou ve volné asociaci vyvolávat dojem, že Macbeth a jeho žena si svůj život představovali úplně jinak – jako šťastní rodiče. Škoda, že se autor tedy ještě víc nezaměřil právě na tento moment: jak je možné, že se z těchto lidí stali zločinci? Na tuto otázku opera neodpovídá, pompézně však líčí důsledky – peklo.
Jako ve filmovém hororu
A právě jako jakési vizuální zpodobnění zla či rovnou podsvětí, z něhož už není úniku, inscenace účinkuje. A to zvlášť v kombinaci s hudbou, která, ač nepracuje s melodiemi jako Verdi, utkví v paměti až divokými zvukovými efekty, drtivostí, někdy až rachocením, k němuž autor využívá celý orchestrální aparát, posílený o varhany. Jistě i díky dirigentovi, jímž je Francouz Alain Altinoglu, však tato smršť neohlušuje, navíc je prokládána ztišenějšími místy, třeba houslemi evokujícími lidový popěvek, či starým nástrojem arciloutnou. Člověku se skoro zdálo, že se účastní projekce klasického černobílého hororu z počátků kinematografie s nově zkomponovanou hudbou.
Party v opeře jsou sice vypjaté, často na hraně, zvláště u téměř ječících čarodějnic, přesto je znát, že skladatel se snažil přinejmenším ústřední dvojici napsat hudbu „na tělo“ a hlasy zasadit do orchestrálního aparátu tak, aby nebyly přehlušovány. Magdalena Kožená tak může v deklamacích lady Macbeth plně rozvinout přednosti svého mezzosopránu, který samozřejmě není dramatickým hlasem hrdinky z Verdiho opery – takový ostatně Dusapin nechtěl. „Lady“ si představoval jako křehkou bytost, nikoli operní heroinu. A představě člověka, který si teprve dodatečně uvědomí, co učinil, Kožená dokonale odpovídá jak hlasem, tak vzezřením i hereckým projevem. Rovněž rakouský barytonista Georg Nigl dokáže bez přepínání a velice sugestivně vyjádřit Macbethova pekelná muka.
V dvojroli dveřníka a Hecate předvedl mimořádnou vitalitu 77letý britský tenorista Graham Clark, naopak dětskou nevinnost, i když vokálně nevyrovnanou, zastupoval Naomi Tapiola z dětského divadelního sboru; islandský basista s mocným hlasem Kristinn Sigmundsson coby Duch s dýkou v zádech pak dodal patřičnou protiváhu a autoritu.
Třebaže samotné uchopení látky skladatelem a libretistou je tedy poněkud diskutabilní, divadelní zážitek to rozhodně byl. Dlužno ještě dodat, že při třetím představení po premiéře bylo divadlo téměř zaplněné.
