Na první pohled to byl pěkný program staré hudby, jaký jsme ovšem už od Magdaleny Kožené asi slyšeli. Ale zdání klame. Jak se ukázalo, do nabídky své rezidence v jubilejní sezoně České filharmonie pěvkyně ve skutečnosti zařadila jedinečně koncipovaný projekt, který byl víc než koncertem. A navíc skvělým.
I když byl doprovázen basilejským barokním orchestrem La Cetra, netýkal se jen barokní tvorby, ale velmi podnětně a inovativně se také dotkl současnosti. Ale k tomu ještě něco navíc! Neopakovatelný, méně obvyklý charakter získal spoluprací s Ondřejem Havelkou v roli režiséra.
Magdalena Kožená se rozhodla ovládnout a pojmout do svého repertoáru kompozici Sequenza III od Luciana Beria – mistrovskou skladatelskou etudu z poloviny 60. let pro sólový hlas, která od sólistky vyžaduje, aby se naprosto vydala všanc: minimálně zpívá, o to víc zprostředkovává různé zvukové jevy na pomezí zpěvu a mluvy včetně všelijakých opravdu triviálních hlasových projevů. Vyluzuje zvuky, nechává zaznívat útržky slov. Jde o volný asociační řetězec bez děje, ale s jasným vyjádřením emocí, situací. Pěvkyně putovala po jevišti, odpoutána od not, které měla jen jako humornou rekvizitu, a zcela uvolněně jako správná komediantka bavila publikum kultivovanou ne-hudbou, extempore mistrovským hudebně i herecky.
Aby přechod k této avantgardní kompozici nebyl od barokních autorů v programu příliš příkrý, iniciovala umělkyně vznik nové kompozice, oba vzdálené světy překlenující. Ondřej Havelka napsal libreto, Marko Ivanović hudbu – a vznikl velice vtipný a zábavný apokryf s názvem Ariadna má problém. Monteverdiho Lamento di Arianna interpolují odbočky, v nichž opuštěná a truchlící barokně-antická hrdinka na několika místech vystupuje z role a proměňuje se v současnou ženu (tak trochu typu Lízy Doolittlové), která pronáší směrem k publiku na Théseovu adresu peprné komentáře a kouzelně nespisovně sděluje pikantní detaily o své krátké známosti. Napůl deklamuje, napůl zpívá, kvůli mezinárodnímu fungování této hříčky anglicky, s projekcí českých titulků. Ivanović přidal decentní, nenápadnou hudbu, kouzelně klouzající mezi staletími a hudebními druhy, mezi podporou sólistky a ilustrací textu. Vznikl bezprecedentní hudebně-dramatický kousek, který svým humorem a dokonalou přesvědčivostí interpretky v obou polohách, specializovaně pěvecké i stylizované civilně herecké, má šanci překlenout žánry a fungovat jako pramen živé vody.
Andrea Marcon se svým orchestrem doprovázel po celý večer poučeně i pobaveně, hudba - nesená několika málo smyčcovými nástroji a výrazným zvukem nástrojů drnkacích - zněla s lehkostí, a to i ve čtyřech ryze instrumentálních číslech. Popisovat zralé interpretační mistrovství Magdaleny Kožené v Monteverdiho áriích z opery Korunovace Poppey (zvláště výstup Sbohem, Říme), její hlasově i výrazově přesvědčivé vystižení všech charakteristických prvků, dominant i záhybů raně barokní hudby, všech proměn a afektů, se zdá být skoro zbytečné. Večer nicméně dokázala ještě korunovat: rozsáhlou scénou Souboj Tankreda s Klorindou, scénou téměř operní, kterou Monteverdi zahrnul do osmé knihy madrigalů. Pěvkyně totiž s vervou a invencí za Havelkova vedení ztvárnila (a odlišila) všechny tři role – to znamená oba soupeře i vypravěče, navíc v divadelním kostýmu a s rekvizitami. Klobouk dolů.
© Petr Veber
