8. 9. 2018 Milan Bátor ostravan.cz
Jeden z nejočekávanějších koncertů letošního svátku duchovní a staré hudby, Svatováclavského hudebního festivalu, se odehrál v pátek v Evangelickém Kristově kostele v Ostravě. Mezzosopranistka Magdalena Kožená zde spolu se souborem Collegium 1704 pod taktovkou dirigenta Václava Lukse představila projekt s názvem Zahrada barokních nářků.
Magdalena Kožená je považována za přední světovou specialistku v interpretaci staré hudby. Její umění je zachyceno na desítkách nahrávek, přitom je pro ni typická obdivuhodná stylová šíře a poměrně vzácná univerzalita, vedle barokní hudby nazpívala i písně Gustava Mahlera, Johannese Brahmse či v loňském roce zcela překvapivě melodie muzikálového skladatele Colea Portera.
Slavná česká mezzosopranistka v Ostravě představila komponovaný program, složený z dramatických osudů slavných ženských hrdinek. Vedle bájné kouzelnice Armidy z eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalémzazněly příběhy Ariadny, Angeliky, Didony a dalších. Spojovacím tmelem byli, s výjimkou Georga Friedricha Händela, ryze italští skladatelé pozdně barokní éry a forma italské komorní kantáty, která milovala dramatickou masku, patos a typizaci ve volném sledu recitativů a árií. Vokálně-instrumentální skladby na koncertě orámovaly instrumentální sinfonie, které původně představovaly synonymum pro sonáty, tokáty, fantazie a v raném baroku se tak nazývaly první operní předehry.
Barevný mezzosoprán Kožené se rozezněl nejprve v kantátě Georga Friedricha Händela „Armida abbandonata“. Příběh opuštěné Armidy mezzosopranistka vystihla jako výsostně intimní, pěvecky jemně cizelované drama. V áriích vyjádřila ideálně stylizovaný afekt, který obdivuhodně korespondoval s charakterem recitativů. Ani v těch Kožená nezanedbala příležitost k zdůraznění rétorických figur, přitom tak činila vždy s obdivuhodnou koncentrovaností svého nádherného a technicky brilantního hlasu.
Jedním z vrcholů večera byla kantáta Benedetta Marcella „Arianna abbandonata“, pojednávající nářek krétské princezny Ariadny, opuštěné na ostrově bájným řeckým hrdinou Théseem. Nesmírně zajímavý italský pozdně barokní skladatel Marcello pěstoval exkluzivní, místy doslova extravagantní hudbu s využitím neotřelých a extrémních harmonických postupů. Kožená v této působivé kantátě jakoby odhodila mírnou bariéru a rozsvítila své umění do úžasně vystupňovaného výrazu s ideálními koloraturami. V nich rovněž projevila obdivuhodnou vyzrálost, pevnost a cit pro jejich metrorytmické zákonitosti a gradaci.
Byl to zlomový okamžik, v němž se mezzosopranistka neviditelně, ale podvědomě přesto zřetelně otevřela všem lidem v kostele, rozevřela náruč, z níž proudila nevídaná krása a bolest v pestré paletě doprovodných emocí. V jednom okamžiku se oči dirigenta Lukse a Kožené střetly a jakoby se mezi nimi rozproudil ještě implicitní, neslyšitelný dialog, plný kultivované něhy a prozářený úsměvem, který se zrcadlil do její interpretace. Zpěv v podání Magdaleny Kožené zněl jako nebeský dar, jako sedativum, které má uklidnit duši a připravit ji na příval emocí, které hudba může vyvolat. Současně se projevil i její architektonický důmysl, rozvaha a soudnost, s nimiž artikulovala tato i následující díla bez strojených póz, přehnaného sentimentu a senzačních vrcholů. Působivé byly i následující kantáty, mezi nimiž se vyjímala závěrečná Händelova kantáta Ero e Leandro.
Za zmínku stojí, že Magdalena Kožená měla na sobě neokázale prostinké modré šaty s modrými leginami, vypadala spíše jako víla než jako aristokraticky hýřivá princezna. Byla nalíčena přirozeně a vůbec nepřipomínala operní divu, ale spíše obyčejnou ženu s krásnými rysy ve tváři.
Rád bych ovšem zdůraznil také instrumentální položky koncertu, které vyzněly jako dobře seřízené projektily, plné dramatického vzruchu a napětí. Pan dirigent Luks je zvolil do programu záměrně, jelikož svou nervní a rychlejší metrorytmikou ideálně rozvlnily tempově spíše statičtější recitativy. V instrumentálních skladbách se naplno projevilo Luksovo niterné zasvěcení, s kterým přistoupil ke každé notě barokní hudby jako ke komplexu krásných, hlubokých a pravdivých emocí. Vášnivost a přímočarost, s nimiž Luks svůj orchestr řídil, byly doslova platonické a hudebníci mu tuto iniciaci opláceli skvělou komunikací, prozářenými tvářemi a excelentními výkony.
Nevím, jestli na někoho zapůsobila interpretace Magdaleny Kožené a Collegia 1704 s Václavem Luksem tak, jako na mne, ale věřil bych, že kdo poslouchal s čistým srdcem a upřímností, musel slyšet a vnímat starou hudbu, jako zvěstovatelku lepší a vznešenější citové sféry, než je ta naše vlastní. A možná, že ji právě díky Magdaleně Kožené a Václavu Luksovi začal toho jedinečného večera milovat.
