Magdalena Kožená tančí a zpívá
Operní pěvkyně musí umět všelicos. Zpívat, hrát, deklamovat, také znát jazyky… Magdalena Kožená v novém koncertním projektu ukázala, že problémem nemusí a nesmí být ani tanec. V tomto případě konkrétně flamenko.
V pražském Rudolfinu se konal 11. října koncert uspořádaný ve prospěch jejího nadačního fondu. Stejný program tam měla už o den dřív – vyprodaný, skvělý, nadšeně přijatý. Odvážně zkombinovala španělskou umělou světskou barokní hudbu a flamenko, které je hudbou lidovou, v koncertním případě samozřejmě už stylizovanou. A fungovalo jí to na pódiu dohromady výborně. Nejen proto, že tanečník a choreograf Antonio El Pipa je, podobně jako ona, mistrem svého oboru, ale i proto, že se jí podařilo oba světy dostatečně propojit. Bloky jejího zpěvu a jeho tance se střídaly, ale také prolínaly: pěvkyně sama se v několika vhodně načasovaných okamžicích pustila do tance a celá hostující španělská skupina se naopak drobným způsobem přidala k jejímu baroknímu repertoáru. A podobně se společné hře se Španěly – vedle doprovodu sólistky i vlastních instrumentálních čísel – nebránil pětičlenný barokní soubor Private Musickekytaristy Pierra Pitzla, zvukově charakterizovaný strunnými nástroji a decentními bubínky a dalšími malými bicími.
Antonio El Pipa a jeho tři zpěvačky a dva kytaristé dali večeru opravdu „španělský“ punc. Na pódiu se objevoval kavalír s uhrančivým pohledem a vemlouvavými pohyby těla, rukou i prstů, fyzicky zdatný a oslnivý tanečník, virtuos s přesným rytmem a neuvěřitelnou technikou, používající nekonečně širokou škálu dupání a dupnutí. Doprovodný naléhavý tichý zpěv měl obrovskou dávku téměř orientální autenticity. V nápaditých pohybových kompozicích s galantním i zdrženlivě erotickým podtónem přicházely stále a nové příběhy, stále nové a nové prostředky k jejich vyjádření. Hned v úvodu Antonio El Pipa Magdalenu Koženou, schoulenou na židli, fyzicky „probudil“. Několikrát se potom během večera ještě v hudbě a choreografii zblízka setkali, v samotném závěru nejvíc; právě tehdy pěvkyně sáhla ke krajnosti rychlého tanečního pohybu i dupání – a byla výborná. Ostatně stačí si vzpomenout, jak před několika lety velmi schopně ztvárnila na scéně při Salcburských velikonočních hrách po boku Jonase Kaufmanna sevillskou cikánku Carmen…
Hra souboru Private Musicke je kouzelně tichá, kytara a harfa je v ní podpořena basovou linkou theorby, gamby a tichými údery, často se houpe v třídobém rytmu. Podobnou hudbu s nimi Magdalena Kožená už zpívala a natočila, ale byl to repertoár italský. Netřeba zdůrazňovat, že ten španělský se přece jen svým zázemím a kontextem i některými idiomy liší. A je jiný i textově – podobně jako ve flamenku, i zde – v repertoáru zvaném tono humano – se jde do dramatické a vášnivé krajnosti bolesti a štěstí. Jde o autory, jako jsou José Marín, Juan Serqueira de Lima, Juan Hidalgo de Polanco, Juan José Alba, Sebastián Durón, Santiago de Murcia nebo José Martínez de Arce, plus o anonymy. Magdalena Kožená umí takovému zpěvu dát silný výraz. Schopnost zdůraznit slovo měla vždy a neztrácí ji. Pěvecká virtuozita je zde až na druhém místě, důležitý je obsah. Zpívala bez zaváhání, byla upřímná a přesvědčivá, uvolněná. Dokonale vybraný, sestavený a zazpívaný koncert, nadstandardně dlouhý, s bonusem v podobě spoluúčinkujících Španělů… K opravdu krásným patřily okamžiky, kdy zněl dohromady zpěv české mezzosopranistky a tří klasicky neškolených žen – jednou přizvukovaly ony jí v refrénu barokní písně, podruhé naopak ona jim v jejich žánru.
Špičkový program měl v dalším rozvrhu koncerty ve Španělsku. A potom Magdalenu Koženou čeká listopadová šňůra händelovských vystoupení s Benátským barokním orchestrem a v prosinci swingové „řádění“ s Ondřejem Havelkou. Právě za tyto momenty jí patří obdiv. Žádný její koncertní nebo nahrávací projekt se neopakuje, vždy jde o něco nového, překvapivého. Dramaturgicky i interpretačně. Nyní to bylo flamenko.
