Boris Klepal / 21 1. 2019 / aktualne.cz
Od sentimentu k ironii publikum dvakrát během jednoho koncertu provedly mezzosopranistka Magdalena Kožená a klavíristka Mitsuko Uchida. Jejich nedělní recitál v pražském Rudolfinu byl předzvěstí čtyřiadvacátého ročníku festivalu Concentus Moraviae, který se uskuteční v průběhu června v malých městech jižní Moravy a Vysočiny.
Také v tomto věnování by se dalo najít něco sentimentálního a ironického zároveň. Pětačtyřicetiletá Magdalena Kožená s festivalem spolupracuje od prvního ročníku, vystupuje na něm pravidelně a pokládá jej za svůj. Na Concentu Moraviae lze ovšem běžně potkat i další prvotřídní umělce, není to žádné klamání venkovského publika průměrnými přehrávači not. Včerejší večer v Rudolfinu lze z tohoto hlediska vnímat mimo jiné jako ironickou připomínku Pražanům, že vynikající koncerty se nemusí konat jen v metropoli. V publiku samozřejmě seděla řada příznivců Concentu Moraviae, kteří mají festival rádi a podporují ho - těm se nic vysvětlovat nemusí. Ostatním se ale kromě skvělého hudebního zážitku dostalo také jemného nakopnutí, aby se v červnu zkusili vypravit za hudbou kousek dál než na Alšovo nábřeží.
Další, tentokrát už doslovné nakopnutí si Kožená s Uchidou připravily pro recenzenty, kteří si podle textu závěrečné písně první části večera mají strčit svá hodnocení za klobouk a sletět ze schodů v rytmu vídeňského valčíku. Takže nebude od věci začít kritiku koncertu právě u této písně a poznamenat, že závěrečný valčík symbolizující recenzentův pád ze schodů mohl být v klavíru říznější.
K tomu je ale hned potřeba dodat, že říznější sice být mohl, ale nemusel. Sedmdesátiletá Mitsuko Uchida nejen křehce působí a také hraje, zároveň ale vytváří intenzivní klavírní zvuk. Vzniká tím nepolevující napětí, na kterém koncert pevně stál od začátku do konce. Uchida si všímá detailů v doprovodu i tam, kde autor písně vytváří spíš celkovou náladu, a její poetické hraní se s projevem Magdaleny Kožené propojuje zdánlivě samozřejmě. Oběma také o něco lépe seděly melancholické písně.
Těmi začaly obě části koncertu, které tvořily emocionálně symetrický celek. Písně Roberta Schumanna, jenž žil v letech 1810 až 1856, na básně připisované skotské královně Marii Stuartovně nepatří k často prováděným cyklům velkého německého romantika. Pět písní vytváří koncentrovaný celek obsahující dvě loučení, dvě modlitby a jednu prosbu.
Schumann svým zhudebněním přitaká romantickému pohledu na Marii Stuartovnu jako na ženu nevinnou, nespravedlivě trpící. Vrcholným romantikem ale zůstává také v hudebním důrazu na všudypřítomnou touhu po nedosažitelných věcech.
Sentimentálním veršům Schumann dodal značnou dávku oduševnělosti - samotný text jako by tu měl funkci režijních pokynů pro skladatele, který mu teprve hudbou poskytne pravý obsah. Magdalena Kožená zazpívala Schumanna skvěle - šla po obsahu, ale nenechala zapadnout jediné slovo.
První část koncertu pokračovala výběrem ze sbírky Mörike Lieder vídeňského skladatele Huga Wolfa (1860-1903), vrstevníka a přítele Gustava Mahlera. Wolfovy skladby na texty básníka Eduarda Mörikeho tvoří obsáhlý komplex 53 písní, který vznikl na jaře roku 1888. Množství textů přináší množství nálad, ale rychlý vznik písní zároveň drží celý zpěvník v rovině jedné komplexní inspirace. Wolf je pozdnější skladatel než Schumann a jeho romantismus už jasně směřuje k dekadenci.
Kožená s Uchidou si vybraly jedenáct písní na Mörikeho texty, které posluchače provedly přírodní i erotickou lyrikou - v tomto podání se zdály být obě stejně vzrušující. Z Wolfových písní ale už také občas vyplouval na povrch ironický odstup, který se projevil v plné síle v onom rozloučení s kritikem.
Rozloučení - Abschied bylo vůbec nejčastějším tématem večera. Objevilo se hned třikrát, a k tomu ještě jedno Lebe wohl - Sbohem.
Druhou část koncertu zahájily Písně milostné Antonína Dvořáka, které Magdalena Kožená zpívá už mnoho let. Písně na texty Gustava Pflegera Moravského jsou obrazem Dvořákova raného milostného vzplanutí a jejich sentiment je propojil se Schumannovým cyklem z první části večera. Kožená s Uchidou z nich vytvořily v podstatě vášnivé operní miniatury. Především ale Dvořáka stylově zasadily do celkového průběhu večera jako jeho samozřejmou a nevybočující součást.
Závěrečné Brettl Lieder čili Kabaretní písně jsou oblíbený cyklus Arnolda Schönberga (1874-1951). Jeden z největších skladatelů v dějinách hudby napsal sérii osmi písní na texty různých autorů, Kožená s Uchidou z nich provedly sedm (vynechaný Nachtwandler vyžaduje kromě zpěvu a klavíru ještě pikolu, trubku a malý buben, což z provedení kompletního cyklu dělá jistý produkční problém).
Kabaretní písně vznikly roku 1901 a Schönberg v nich zachytil ducha doby s elegancí a dovedností vynikajícího skladatele. Klavírní doprovod je čitelný a rafinovaný zároveň, pěvecká linka dovoluje nahlédnout mnohem dál než ke kabaretnímu zpívání - vlastně až někam k Schönbergovu charakteristickému sprechgesangu.
Magdalena Kožená to také využívala a v těchto momentech byla její interpretace Schönberga nejpřesvědčivější a nejzábavnější zároveň. Přechod o oktávu níž v závěrečném Pomalém valčíku byl skvělý jako vtip, ale zároveň na hranici přijatelnosti. Ale jistě, schody pro kritiky jsou pořád připravené a koncert byl vynikající. Uzavřely ho dva přídavky od Leoše Janáčka a Roberta Schumanna.
