Čeněk Svoboda, Harmonie, 19. 9. 2018
Pokud v posledních letech český divák touží slyšet na vlastní uši světově uznávanou mezzosopranistku Magdalenu Koženou, musí obvykle vážit dalekou cestu. Její sólový recitál v Jablonci nad Nisou, navíc ve spolupráci s Collegiem 1704, znamenal pro celý region naprosto výjimečnou událost. Do posledního místa vyprodané jablonecké divadlo za tak vzácný zážitek vděčí především organizátorům festivalu Lípa Musica, kteří už sedmnáctým rokem přinášejí kulturu do jinak kulturně poměrně vyprahlého kraje.
A tady se rovnou musím přiznat, že moje zpráva o koncertě je psána hned ve dvojitém střetu zájmů. Zaprvé jsem libereckým patriotem a za Magdalenou Koženou jsem po nové silnici musel ujet pouhých 15 km, za druhé jsem už 13 let kmenovým členem Collegia vocale 1704, tedy vokálního sourozence orchestru, který naši zářivou hvězdu v pondělí doprovázel. Při sledování současného společenského trendu se mi zdá, že nacházet se ve střetu zájmů je takříkajíc „in“, dokonce je tento jev někdy provázen vysokými volebními preferencemi, já však přesto pro jistotu budu psát zejména o Magdaleně Kožené a mírně zaujatě i o sympatickém festivalu.
Festival Lípa Musica má své centrum v České Lípě, což je městečko sice v krásném kraji mezi Českosaským Švýcarskem, starými vulkány Českého středohoří a Máchovým krajem, samo o sobě však splňuje spíše tu nejhorší představu o ztraceném sudetském maloměstě. Doba nedávno minulá jej navíc trestala blízkostí uranových dolů a rozsáhlého vojenského území s ruskou okupační armádou, což městu rozhodně na atraktivitě nepřidalo. Snaha vybudovat zde festival podobné kvality se musela zpočátku jevit jako poněkud donkichotský počin, nicméně parta nadšenců kolem Martina Prokeše, zpěváka a dříve dlouholetého manažera souboru Schola Gregoriana Pragensis, si zde začala postupně plnit odvážné sny. Kultivovaný úvodní ceremoniál zahajovacího koncertu demonstroval, že organizační tým spojuje entusiasmus, láska ke kraji a pokora. Své požehnání sedmnáctému ročníku festivalu přišel udělit i litoměřický arcibiskup Jan Baxant. A i v případě Lípa Musica platí, že s jídlem roste chuť. Festival se rozrůstá, běžně funguje i přeshraniční spolupráce se saskou Žitavou, pravidelně zní festivalové koncerty třeba v úchvatné zřícenině kláštera v Oybíně. A postupně stoupá i renomé hlavních hostujících hvězd. Letos zahajuje festival Magdalena Kožená s Václavem Luksem, příští rok přijedou do Jablonce věhlasní King's Singers…
Ale zpět k úvodnímu koncertu. Program postavili jeho tvůrci velmi ambiciózně. Sólový recitál nazvali „Giardino dei sospiri“ (v programu stálo gramaticky nesprávné „degli sospiri“), tedy zahrada vzdechů. Čtyři emočně velmi vypjaté kantáty G. F. Händla, Leonarda Lea a Benedetta Marcella, doplnily tři orchestrální ouvertury a jedna bezchybně provedená virtuózní árie Francesca Gaspariniho. Celkem koncert včetně slavnostního úvodu, pauzy a sladkého přídavku Lascia, ch´io pianga, trval téměř tři hodiny. Hlavní hvězda večera, oblečená v krásné, zahradu připomínající šaty, si přesto až do posledního tónu udržela vysoko nastavenou laťku. Ve výkonu Magdaleny Kožené se vůbec těžko hledají rezervy. Disponuje dokonale osvojenou technikou, umí zřetelně a virtuózně zpívat rychlé pasáže, skvěle propojuje rejstříky či vzdálené tóny, se zdánlivou samozřejmostí střídá emotivní pasáže s hudební ekvilibristikou. A nebojí se ani vystoupit z interpretačně komfortní zóny a párkrát za večer použít syrový hrudní rejstřík, který ji promění v pomstychtivou fúrii. Nejvíc mě ale zaujala její „harmonická inteligence“, čímž myslím schopnost naprosto přesně nakládat s často složitou barokní harmonickou větou tak, aby pro posluchače působila přirozeně a skládala malé hudební celky do logických dramatických ploch. Právě v této disciplíně se mistrovství sólistky setkalo s mistrovstvím doprovodného ansámblu. A když už jsem v druhé polovině koncertu začínal mít pocit, že Magdalena působí tak trochu jako stroj, vystřihli umělci společně závěrečnou Händlovu kantátu Ero e Leandro, která svou silou a emocionalitou přinesla jasný vrchol večera. Händel ji napsal v roce 1707 během pobytu v Římě. A stejně jako většina děl mladého génia z této doby, i tohle překypuje gejzírem hudebních nápadů, udivuje virtuozitou a strhuje vnitřním hudebním napětím.
Každý z nás, myslím, zažil onen narůstající pocit, že se právě účastní něčeho vzácného či dechberoucího. V pondělí v Jablonci jsem si uvědomil, že právě pro tyhle chvíle je cenné udržet si mnohdy únavné kritické ucho, které často brání užít si hudbu a rezonovat s ostatními posluchači na vlně mělce velkorysých pochval různých koncertů. Po takovém večeru není potřeba se s přáteli ujišťovat, co jsme to vlastně slyšeli a jakou to mělo cenu. Všem je to zcela zřejmé. A všichni také odchází do jizerské noci s pocitem, že v nich hudba probudila to lepší a ušlechtilejší.
